• Česky
  • English
  • German
  • French
  • Spanish
  • Italy
header8.jpg
Competitions
Product news
     

Pan Magik

Start na Krahbergu

 
    Asi 25 km vzdušnou čarou severovýchodně od startoviště Krahberg u tirolského Landecku se nad městečkem Nassereith vypíná do výšky 2495 m hora Wannig, na jejímž spodním úbočí se rozkládá obávaný útes, který jsem už kdysi pojmenoval jako Stěnu smrti, protože v jeho blízkosti jsem si užil nejrůznějších přírodou navozených akrofigur. Je to místo bohaté na turbulence, neboť se tu mísí snad všechny údolky z přilehlých částí Alp s termikou probublávající z nassereithského kotle.
    15. srpna 2009 se tudy na svém Magusu-XC, důvěrně nazývaném Panem Magikem, opět chystám proletět. Základní pravidlo z letové příručky landeckého pilota nabádá před přeskokem k Wannigu k nabrání maximální výšky, nejlépe Innsbruckým TMA povolených 3800 m. Podaří-li se Wannig přeletět horem nebo alespoň v jedné třetině pod úrovní vrcholu, je to v pohodě, sklouzne-li se na úroveň Stěny smrti, může být letec rád, když nakonec bez újmy nastoupí v Nassereithu na autobus.

Jsou to ty správné lentikuláry?
 
    Pod tíhou těchto vědomostí bloudím před přeskokem uvadajícími podvečerními stoupáky a spokojil bych se už alespoň s nějakými 3000 m, dostoupávám však nejvýše do 2900 m, nejsem spokojený, zkouším to znova, ale dosahované maximum se stále snižuje a tak z poslední špičky v necelých 2750 m vyrážím na přeskok. Teď nebo nikdy. Je po šesté hodině, na počítadle kolem 85 uletěných km, po protažení kolem Wannigu by se dobře voleným dokluzem směrem k Innsbrucku po jižních úbočích Mieminger Kette mohla dotáhnut i "stovka".
Nad startovištěm, v pozadí Venet
Ale bohužel. Nad Nassereithem potkávám už jen klesání a klouzák vede opticky do známého, mírně tvarovaného zalesněného sedýlka, jehož přehoupnutí vede právě do náruživé náruče Stěny smrti. To už dobře znám a tak se v duchu přesvědčuji, že žádnou stovku dnes vůbec nepotřebuji a začínám mírně uhýbat doprava, abych se celému úbočí vyhnul. Nedaleko od Wannigu ale cítím, jak kluzák nabírá dech, rozhodně už neklesá a naznačený klouzák směřuje bohatě nad zmíněné sedýlko. Místo abych si uvědomil, že právě tato změna je už pravděpodobně součástí nějaké podlé smrtostěnné léčky, chovám se jako úplný začátečník a nováček v této oblasti a mířím se zdánlivě bezpečným převýšením několika desítek metrů nad sedýlko. Během pár okamžiků je mi ale důrazně připomenuto, že za každou chybu ve vzduchu se účty skládají bezodkladně a nekompromisně. Jen co jsem dostatečně hluboko v pasti, cítím v řidičkách, že to, co mě obtéká, je jakési podivně řídké médium. Spíš propadáme než kloužeme následujícím nepříliš klesajícím lesnatým zářezem a v tom momentě to už  vidím na řízené přistání do korun stromů, protože protáhnout se nejnižším okrajem zářezu do volnéhu prostoru vypadá jako nemožné. V další vteřině jsem už ale starostí zbaven. Zaklapuje kompletní půlka vrchlíku a dřív než padák srovnám, přechází do negativní rotace. To už zbývá nad stromy jen něco kolem 10-15 m a v paměti mi zůstaly jen záblesky myšlenek: záložák? - kmeny se blíží! - podržet řidičky, nedopustit v poslední chvíli předstřel - připravit na náraz.
Vzadu třítisícová Parseier Spitze
 
    Andělé zapracovali a já se měkce houpu v těsné blízkosti kmene stále ještě zabydlen v nožním "kokonu" svého postroje. Žádné téma k dramatickému líčení, takových zavětvení už paraglidisté zažili a bohužel asi ještě zažijí. Je tu jenom pár drobných detailů navíc: Visím možná 15-20 m nad zemí, kterou pro větve ani nevidím, je čtvrt na sedm a slunce je už hodně nízko, jsem v nadmořské výšce 1700 m, což představuje 900 výškových metrů nad civilizovaným dnem údolí, není zde mobilní signál a někde ve svahu pode mnou jsou svislé skály Stěny smrti.
    Nutná posloupnost řešení jednotlivých problémů je ale jasná. Nejdřív se rozhoduji, že nepoužiju slaňovací rep-šňůru, protože by na dvojito možná na zem stejně nedosáhla. Odpojuji se od padáku s vědomím, že je to ta nejnebezpečnější fáze celé operace. Pak už jen nekonečně dlouho, raději s přilbou na hlavě a ověšen kokonem a přístroji, slézám po větvích, využívaje toho, že po přidupnutí zhruba každá třetí zůstává pevně v kmeni, zatímco ty ostatní soušky s praskotem mizí někam dolů. Větve pokračují až k zemi a tak nakonec šťastně odpadám do suchého jehličí a promočen potem a na pokraji fyzického vyčerpání shazuji všechno navlečení a výstroj ze sebe a čekám na zklidnění tepové a dechové frekvence do normálu.
    Vlastně je tu hezky, malá mýtinka, probublávaná průzračným alpským potůčkem, jenom kdyby nebyla noc na krku a kdybych tušil, kudy se dostat z kopce. Druhý problém se řeší automaticky. Při průzkumu nejbližšího okolí nacházím v protější stěně úžlabiny turistickou stezku. Pilot má tedy jistou pozitivní perspektivu a na řadu se dostává padák. Jen z některých úhlů pohledu se dá nahoře tušit špička smrku ozdobeného mým Magusem. Nedá se nic dělat a ač se mi do toho riskantního podniku vůbec nechce, šplhám jen tak nalehko zase nahoru. Cestou uvolňuji některé šňůry, ale nakonec zjišťuji, že střed padáku je omotán kolem samotné špičky stromu. Vylézt na ni se prostě bojím, takže sundání padáku je bez šance. Mezitím přichází osmá hodina, s ní tma a já v posledních zbytcích světla spěchám zase dolů do relativního bezpečí.
    Z nabízejících se možností - zkusit vystoupat po stezce potmě nahoru k nějaké horské chatě nebo sestoupit do Nassereithu - si nakonec vybírám tu třetí a jako věrný pes svého magusího páníčka se rozhoduji přečkat noc pod stromem, na kterém je uvězněn. Nebude to první letošní noc v terénu související s létáním, ale přece jenom ta nadmořská výška ... Obavy se záhy vyplňují a za nějaký čas mnou zima lomcuje tak intenzivně, že se nedá ani jen ležet, natož spát. Na hodinky není vidět. Přestože obloha žhne běžně nevídaným množstvím hvězd, je v lese za bezměsíčné noci úplná tma. Zoufalá situace vyžaduje zoufalé řešení. Obvyklé přikrytí padákem z pochopitelných důvodů nepřipadá v úvahu a tak po hmatu nacházím baťoh, vystěhovávám z něj jeho obsah, stáčím se do klubíčka a až na vyčuhující boty se mi daří sám se v něm zabydlet. Tepelný rozdíl je obrovský, rozhodně odpadají ty nejdrastičtější vibrace. Noc se vleče, s o to větší radostí identintifikuji blednutí hvězd a kolem šesté je už rozeznatelný i čas na hodinkách.
Wannig nad Nassereithem s vyznačením oblasti přenocování
 
 
    Během té dlouhé noci jsem stále dokola uvažoval, co s padákem. Vyzbrojím se nožem, znova vylezu na strom, ořežu z padáku zachycené šňůry a torzo už nějak dolů dostanu. Naplněn ranním optimizmem podpořeným prvními paprsky slunce mi je jasné, že to by bylo už to poslední a definitivní řešení, na které je přece vždycky času dost. Tedy plán B - zase vše kromě padáku balím do baťohu a po turistické stezce, bezpečně obcházející jednotlivé části Stěny smrti, sbíhám do Nassereithu, tam nasedám do ranního autobusu a v deset jsem zase u svého auta a u dolní stanice landecké lanovky. A mám zase štěstí. Potkávám kamaráda rogalistu Lukase z klubu Venetfieger, právě se chystajícího na výjezd na start. Probírám s ním, co mě potkalo, on volá Flupovi a ten zanedlouho přiváží velmi ostrou rámovou pilu. Domlouváme se, že se pokusím pádák sundat a v případě neúspěchu uspořádají hoši větší záchrannou akci. Vracím se autem do Nassereithu a jen s prázdným baťohem, repkou a pilou vystupuji zase nad Stěnu smrti. Pod magusovníkem jsem kolem druhé hodiny.
    Z repky vyrábím improvizovaný lezecký úvazek, na kterém během výstupu visí nebezpečná pila. Nahoře, kde už je hodně práce, modifikuji úvazek na dřevařský opasek, kterým se zajišťuji kolem kmene stromu, k dokonalosti mi chybí jen stoupací železa. Takto se odvažuji až pod samotnou tenounkou špičku smrku, kterou odřezávám - milý strome a všichni alpští hajní, promiňte, prosím! Pak už jen řežu a vyplétám a vyplétám a řežu, až po uvolnění jediné další nevýznamné bezopletové šňůrky bez dalšího varování celý padák náhle mizí v hlubině jako by ho tady nahoře ani nikdy nebylo. Po třech pilných hodinách teď naposled opatrně slézám. Proměnit neforemnou kouli látky, šňůr a především větví do původního tvaru dokonalého létajícího stroje trvá další půldruhé hodiny, ale veškerá dřina je odměněna nadšením - po důkladné kontrole se opět potvrzuje kvalita MACovských materiálů a výrobních postupů a já můžu konstatovat, že Pan Magik je až na značné zapatlání pryskyřicí a jednu malinkou dírku, kterou hned ošetřuji samolepkou, úplně v pořádku a letuschopný.
    Podruhé v tento nedělní den scházím po nyní již známé stezce do Nassereithu. Cestou vnímám stékání vzduchu strání dolů. Buď už je to večerní katabáze nebo se tu zezadu protlačuje studený vzduch od Fernpassu. Dost možná právě střih mezi denním termickým prouděním proti kopci a tímto stékáním v závětří sedýlka byl včera důvodem násilného ukončení letu.
    Už se zase smráká, když se spokojeně vracím na základnu v Landecku.
Terén severní strany Inntalu
 
    Původně jsem plánoval ukončit letošní landeckou sezónu právě k 15. srpnu, protože to byl vloni den naposled uletěné stovky. I v souvislosti s popsanými událostmi jsem v Tirolích ještě zůstal. Ve zpětném pohledu se nyní jako zcela osudové jeví ono ranní rozhodnutí neponičit milého Pana Magika a za cenu celonedělní dobrovolné směny ho nepoškozeného dostat ze stromu. Následující 4 dny, 17.-20. srpna totiž přinesly počasí, na které se čeká celý rok, a mně se zadařilo vylepšit svoje osobní rekordy jak v kolonce "transalpských záfuků" (182 km) tak i v kolonce FAI, korunované dokonce uzavřením bez využití 5% tolerance a přistáním po 144 km na landecké přistávačce. Tento nečekaný závěr sezóny mi dopomohl i k mému historicky nejvyššímu počtu bodů v ČPP - 822, což znamenalo opět rekordní 4. pozici v kategorii Open, 2. a 1. místo na bedně kategorií Sport a Senioři a navíc 1. místo v Klubu kilařů rovnými dvaceti "čokostovkami".

 Výrazný hřeben Tschirgantu nad Imstem

    Za to budiž Panu Magikovi a Landecku 3x chvála a nashledanou v r. 2010!

foto: autor, Slivoň, Venetflieger


MAC PARA gratuluje ke skvělým výsledkům!

 

Tracklog podle SeeYou

Tracklog podle SeeYou
Pro zvětšení klikni na obrazek.